Je vždy přínosné osahat si své limity, kam až mohu bezpečně zajít. Od toho je tu akrobacie. Ovládat letadlo i v těch nejkrajnějších režimech mi umožní být mnohem víc v bezpečí v normální situaci.
Háček by se objevil ve chvíli, kdy by mne ten „normál“ přestal uspokojovat, a já hledal víc a víc vzrušení a adrenalinu.

Tady bacha – je nutné se uzemnit. A za letu je to obzvlášť žádoucí.
Přirozeně každý má své limity někde jinde, takže někdo akrobatí, jiný je na svém maximu, když létá kolem letiště, a je to v pořádku, protože je v souladu se sebou samým. Kdyby se hnal dál, než je pro něj přirozené, mohl by si ublížit.

Stejné je to i v životě, někdo je spokojený na svojí zahrádce a někdo potřebuje na hranu. Všichni v životě vědomě či podvědomě zkoušíme, kam až můžeme bezpečně jít. Hranice si osaháváme už jako děti a většinou pod dohledem rodičů, což je bezpečnější. Potom ale vyrážíme sami a potkáváme hranice své či hranice života nebo jiných lidí. Tady už si občas natlučeme čumák, díky tomu ale víme, kde leží ta kritická zóna. Respekt je nezbytný, abychom svým prozkoumáváním neublížili sobě či ostatním, a stejné je to i v akrobacii. Respekt a pokora jsou důležití průvodci. Stejně jako odvaha.

Nejsme postaveni před situaci abychom zároveň neměli nástroje a sílu ji vyřešit. Jen si to dovolme. Neboj se a věř, napsal mi jeden kamarád. To stačí. Tohle úplně stačí, jen to občas nejde hned. A je potřeba si uvědomit, že to někdy trvá mnohem déle než jsme na začátku vůbec byli ochotni připustit.

DĚLEJ CO MILUJEŠ A MILUJ TO CO DĚLÁŠ.

Ano takhle jednoduché to je. Ego a mysl mnohých začne namítat, že to není tak jednoduché a budou mít spoustu argumentů, proč to nejde. Já však raději sbírám informace, proč a jak to JDE. Těch druhých je spousta všude kolem.

Panika získává na síle. Cítím, jak se mne zmocňuje. Co dál, co sakra dál?

Pak mi to došlo. Jestli tady mám umřít, tak jsou dvě možnosti. Buď podlehnu a budu se tady nekontrolovaně a v panice zmítat. Nebo využiju každou sekundu a nevzdám se. A když mám umřít, tak radši v klidu. Tady si nepředstavujte nějaký meditativní klid. Ten bych fakt uvítal, ale spíše konstruktivní nasrání a touha po řešení a životě.

Paradoxní je, že když na chvíli zpomalím, mohu mít strach, že něco nestihnu, že nepracuju dost. že mi něco uteče. Ten paradox je právě v tom, když zpomalím - výsledky se dostaví rychleji. Je to tak. Ale nedá se to ošulit. Zpomalit proto, abych byl v cíli rychleji nefunguje. Zpomaluji proto abych více vnímal. Možná pak poznám, že do toho cíle ani nepotřebuju. Nebo ano. V každém případě cesta bude mnohem zábavnější a zajímavější, když jsem tady a teď. Když kráčím přítomně.

Být slavný byla v té době moje docela silná touha. Působil jsem jako DJ a po čase i jako rozhlasový moderátor. Tehdy mne obě činnosti bavily a svým způsobem i naplňovaly.

Také jsem chvíli jezdil automobilové závody. Velmi lákavé prostředí pro mladého kluka a je velmi snadné podlehnout pocitu, že na to mám. Stálo mne to tehdy všechny mé peníze, když jsem se snažil zapadnout mezi ty o kterých jsem si myslel, že jsou bohatí.