Na tuto mimořádně zajímavou knihu jsem nalétl střemhlav a dobře jsem udělal. Některé kapitoly tento způsob četby doslova vyžadují. Ponořil jsem se do děje a chvílemi místo knížky svíral knipl. Nádech, výdech a další nálož. Honza má za sebou spoustu stěží uvěřitelných leteckých příhod a nepřipravenému čtenáři je nečekaně servíruje jednu za druhou. Snad i proto jsem „Na křídlech racků“ přečetl na jeden zátah a jenom jsem se divil, co všechno se může ve vzduchu a potom taky na zemi přihodit.

Honza už není při svých zkušenostech zelenáč, má toho za sebou opravdu dost, takže si může dovolit ve své knize i řadu úvah, které by z pera mnoha jiných lidí působily trapně. Ovšem když sebou někdo sekne z výšky dvou desetipatrových paneláků na zem a k tomu všemu přežije, tak se to musí podepsat na jeho dalším přístupu k životu. Většina z nás nic podobné neprožila, tak si to aspoň můžeme přečíst.
Stojí to za to.

Tuhle knížku lze ale číst i jako návod, jak se pustit do věcí, které vypadají na první pohled úplně šíleně a nerealizovatelně. Od Honzy se tak nějak mimoděk dozvíte, co je k tomu potřeba.

A teď něco přízemnějšího, co ale také padá z výšky. Díky Honzově knize jsem totiž také chytřejší a vím, co piloti občas potřebují. Proto se už těším na okamžik, až jednou zaparkuju někde na louce a budu se rozhlížet po krajině. Místo motýla pak zničehonic přistane v trávě letadlo s chlapíkem, který sundá kuklu, vytáhne kanystr a přijde si říct o pár litrů benzínu, aby doletěl. A já pohotově vytáhnu hadičku, nasaju a zaskočenému pilotovi nenuceně oznámím, že od té doby, co jsem četl „Na křídlech racků“, jsem na takové příhody připravený.

Ľubomír Smatanareportér Radiožurnálu